Recenze na knihu Kominické lodě od Ivana Wernische
Na tomhle webu se sice zabývám spíš hudbou, ale tuhle knížku si prostě musíš přečíst! :-) Pokud máš rád/a netradiční, originální a nekonvenční věci, určitě se ti bude líbit ;-)
Ivan Wernisch je autor, který proslul zejména svou sbírkou Zimohrádek z roku 1965, ale napsal toho daleko víc a dá se říct, že čím je jeho tvorba novější, tím víc je experimentální. Kominické lodě vyšly v roce 2009 v nakladatelství Druhé město; je to prozaické dílo sestávající z devíti tzv. mikropovídek nebo také mikronovel. Už jenom samotná forma mikropovídky je hodně netradiční: příběhy jsou členěné na kapitoly, přičemž jedna kapitola je dlouhá cca 1 - 5 vět, takže máš takto třeba 10 kapitol na jedné stránce. Autor v textu taky trochu pracuje s grafikou (piktogramy namísto slov).
V knize najdeš prvky nonsensu, postmoderny i surrealismu. Obecně jde o hodně bizarní příběhy, vulgarismy se nešetří. Tak např. jeden z mých oblíbených příběhů, který se jmenuje Cesta na venkov začíná tak, že se chlápek jde ráno vysrat, ale nejde mu to, tak se rozhodne zajet si na venkov spravit zažívání nějakou dobrou venkovskou baštou :-D Při cestě vlakem si přisedne do kupé za týpkama, kteří hrajou karty. Seznámí ho s pravidlama hry, a on, i když tu hru vůbec nechápe, hraje a ke všemu pořád vyhrává. Kartáři po nějaké době pojmou podezření, že náš hrdina podvádí; on se rozhodne pro jistotu utýct - pod záminkou, že jde na záchod vystoupit na další zastávce. Oni si ho ale hlídají - přinutí ho sundat boty, a že na ten hajzl půjdou s ním. (SPOILER!) On nakonec vyskočí z vlaku okýnkem na WC, luxusně se posere a to je konec :-).
Nebo: povídka Láska na hřbitově. Nekrofil chodí na hřbitov za svou už asi 50 let mrtvou "milenkou", s níž si jakože povídá a popíjí likér. Jednou když tam přijde, uvidí u jejího hrobu štkát jakýhosi dědka. Ten mu začne vyprávět svůj příběh z něhož je zřemé, že je to její snoubenec - to našeho milého nekrofila rozzuří, takže dědka umlátí. Mrtvolce se to ovšem ani trochu nelíbí, že jí zabil snoubence, tak vstane z hrobu s úmyslem hlavního hrdinu příběhu zabít. (SPOILER!) Ten ji v sebeobraně rozseká na malý kousky a pošle zpátky do hrobu i s jejím snoubencem :-).
Nebo: povídka Ztracený hodinky. Týpek se ráno probudí po pitce vedle nějaké škaredé ožralé kurvy, zjistí, že mu nejspíš ukradla hodinky, a když se jich po ní dožaduje, náhodou pohledem do zrcadla zjistí, že je neviditelnej. V euforii že žádný blbý hodinky vlastně nepotřebuje zpátky když si teď úplně zadarmo může vzít co chce, jde do krámu a čórne tam flašku rumu. Tu skoro celou vypije, usne vedle nějakýho bezďáka na lavičce a když se probudí, zjistí, že za ním přišla ta štětka, vypila mu zbytek rumu, hodinky mu vrátit nehodlá a hlavně že už není neviditelnej. (SPOILER!) Tak tu děvku aspoň zatáhne do křoví a zprzní když už nic :-).
Nebo: povídka Květenského velejemné uzenky. Je uzenář, kterýho kdysi opustila žena, což je prej dobře, páč to byla strašná ženská. Ta se ale po 40ti letech zase vrátí, on ji zabije pohrabáčem a udělá z ní uzenky. Druhej den za ním přijde nějakej chlápek, kterej se představí jako jeho syn. Uzenář mu dá sníst jeho matku, zabije ho a udělá z něj další uzenky. Každej den pak pořád dokola přichází jeho synové a dcery, kterým dá vždycky na jídlo toho, koho zabil předtím a vždycky je taky zabije a dá do uzenek...
Ty povídky jsou ale samozřejmě dobrý všechny, vážně doporučuju - zaručeně pobaví :-) A ani jiná Wernischova díla nejsou špatná, jak próza, tak poezie (některé Wernischovy skladby byly mimochodem zhudebněny undergroundovou kapelou Plastic People of the Universe).