úvaha svobodychtivého, avšak naprosto svázaného a psychicky vyčerpaného studenta - o VŠ
Systém ve kterém tady žijem drží v pasti každého, kdo chce žít v téhle společnosti, a ne někde v lese ve vlastnoručně vyrobené chýši. Může se nám jeho fungování nelíbit, můžeme proti tomu bejt jak chceme, ale stejně budeme pořád konzumenty, kteří se potřebě peněz nevyhnou. A kdo nechce skončit jako bezďák nebo příživník, hledá si práci. A předpokladem pro získání práce, kterou bych ráda dělala já, je mít vysokoškolský titul.
Když jsem poprvé nastoupila do prvního ročníku VŠ, myslela jsem, že jsem konečně na škole, kde budu studovat jen to, co opravdu chci a co mě baví, že jsem na škole, kde mě nikdo do ničeho nebude tlačit a jen mi poskytne informace, které musím znát, abych se v budoucnu mohla věnovat tomu, čemu chci. Tak se koneckonců studium na VŠ všude hrdě prezentuje a dává důraz na to, že "to už je něco jinýho než základka nebo střední". Naneštěsí jsem velmi brzo zjistila, že opak je pravdou...
Že existuje nějaký systém kreditů a povinných předmětů, bylo součástí mého očekávání. Že mezi nima budou i sračky, který mi nikdy k ničemu nebudou, to se taky dalo čekat - přecejenom bych jakožto budoucí odborník ve svým oboru měla mít aspoň základní představu o všech jeho zákoutích. Ale že bude víc než půlka kantorů dohlížet na docházku, domácí úkoly, připravenost na hodiny a další krávoviny, a na základě toho třeba nepouštět ke zkouškám, to jsem fakt nečekala... A ještě víc jsem nečekala, že v závěru není důležitý to, jestli člověk něco ví, ale jak to formuluje. Celý se to ukázalo jako jedna velká šaškárna: je jedno, že tvoje odpověď je teoreticky správná, ale nenapsal/as to tak, jak si to kantor představoval, takže smůla. Všichni se akorát chvástají titulama, div že nepožadujou, abys jim lezl/a do prdele aby ti vůbec dovolili přijít ke zkoušce a snaží se všem vnutit, že zrovna ten jejich předmět je naprosto nejzásadnější a že z něj musíš znát každou pičovinu (jinými slovy že to prostě nedáš, pokud nebudeš totálně nechutnej šprt).
Vzhledem k těmto skutečnostem jsem to nevedla zrovna ideálním stylem: dělala jsem si, co jsem chtěla, do školy jsem chodila jenom když se mně zrovna chtělo a doufala jsem, že to na konci nějak dám jako vždycky. Ukázalo se ale, že takováhle strategie se nevyplácí - samozřejmě mě vylili.
Letos jsem přistoupila na to, že teda budu hrát jejich hru. Ale za cenu toho, že všechny oblasti svýho života omezím na úkor studia, čímž se moje žití scvrklo jen na víkendy. Zbytek je jen živoření - kolotoč plnej stresu a napnutých nervů. Su z toho nešťastná, sere mě to a nechci to tak. Mám toho fakt plný zuby - nejradši bych se na to vysrala. Ale... stále mě motivuje vyhlídka na práci, kterou chci dělat, a pro kterou je úspěšně ukončená VŠ nutností, jinak mě nikde nevezmou. Takže: dělat nakonec to, co chci, ale obětovat tomu kus svobody, nebo skončit jako zametač chodníků? Hmmm, dilema...
"Zničme systém, než systém zničí nás." PROSÍÍÍM :-D.